Moderní hebrejština, neboli ivrit, je rozšířena v Izraeli, Spojených státech a další zemích židovské diaspory.
Patří ke skupině semitských jazyků a vyvinula se ze staré (biblické) hebrejštiny, která vznikla na základě fénické
a později aramejské abecedy.
Hebrejština používá v psané a tištěné formě jen znaky pro souhlásky, a to v celkovém počtu 22. Samohlásky se v původní abecedě nevyskytují (podobně jako v arabštině), ale v některých případech se dnes používá tzv. matres lectionis, tj. souhlásek, které se sice nečtou, ale slouží pro vyznačení některých dlouhých samohlásek. Některé znaky mají také zvláštní tvar v případě, že se nacházejí na konci slova. Podrobnější přehled o celé abecedě a něco málo o gramatice najdete např. na Wikipedii.
Jelikož jsme server zabývající se grafologií, je na vyobrazení ukázka psané (rukopisné) formy hebrejštiny. Jak je vidět z obrázku, text se píše zprava doleva, ale čísla, datum, telefony apod. se píší zleva doprava. Pisatel tedy musí kus psací plochy přeskočit, odhadnout, kolik si má nechat místa, napsat číslo, jak je zvykem u nás - zleva doprava, a pak pokračovat opět zprava doleva. Dalším zajímavým jevem, který má vliv na grafologii, je, že písmo je zcela nespojité.
Arabština je rozšířena ve všech arabských státech v Asii i Africe a v zemích s významnější muslimskou imigrací,
jako jsou USA, Belgie, Francie aj. Díky vlivu Islámu je jedním z nejrozšířenějších písmových systémů. Některé národy dokonce pod tímto
kulturním vlivem přešly na arabskou abecedu, ačkoli jazyky si ponechaly (Írán, Pákistán - perština, paštó, urdu).
Arabština patří rovněž ke skupině semitských jazyků. Podobně jako hebrejština používá v psané a tištěné formě jen znaky pro souhlásky. Existují značné rozdíly mezi spisovnou formou arabštiny a hovorovými jazyky, např. egyptskou, iráckou, marockou apod. Spisovná arabština se jen málo liší od jazyka Koránu, ale aktivně ji ovládají jen vzdělaní lidé. Podrobnější přehled o arabštině najdete např. na Wikipedii.
Přestože arabské rukopisy jsou nejčastější až po hidžře (vzniku Islámu, cca 630 n.l.), je arabská abeceda je mnohem staršího původu. Staří Nabatejci (jejich království je datováno počínaje 2. stoletím př.n.l. na území dnešního Jordánska), byli vlastně Arabové. Psali značně pozměněnou abecedou odvozenou z aramejštiny, která se nakonec vyvinula v arabskou abecedu.
Féničtina (punština) je vymřelý semitský jazyk v oblasti dnešního Libanonu a Sýrie.
Jeho vznik se datuje kolem roku 1100 př.n.l. Moderní abecedy, hebrejská, arabská, řecká a latinská, byly odvozeny z fénické.
Jednalo se o první důslednou souhláskovou abecedu. Např. řecká abeceda obsahuje více než polovinu fénických znaků. Např. znak alfa pochází ze semitského "alpu" = býk a skutečně písmeno A vypadá jako hlava býka se dvěma rohy a má i v abecedě stejné pořadí. Ve fénickém písmu se uplatňoval princip akrofonie: k označení počáteční souhlásky slova se používá celý znak pro pojem, který slovo znamená, např. dům se řekne "béth" a znakem pro dům se označuje hláska "b" a písmeno "b" se nazývá "béth".
Podobně jako další jazyky této skupiny, je abecedou souhláskovou, tedy v psané formě se samohlásky nepíší a při čtení jsou vydedukovány z kontextu. Čtení je tedy nesnadné a mnohdy existuje několik možností, jak jedno slovo přečíst.
Fénické rukopisy byly nalazeny v archeologických vykopávkách bývalých fénických měst a kolonií ve středomoří, jako např. Byblos v současném Libanonu a Cartágu v severní Africe. Z Byblosu také pochází toto vyobrazení, které zachycuje srovnání tří příbuzných abeced. Fotografie zachycuje tabulku v místním museu (omluvte horší kvalitu, danou podmínkami při focení).
Arménské písmo, respektive národní asbecedu, vytvořil arménský světec Mesrop Maštoc v roce 404.
Čínské písmo bylo prvním systémem, jímž zaznamenávali myšlenky starodávní obyvatelé Asie.
Dnešní čínština je orientální jazyk, rozšířený zejména v Číně a na Tchaj-wanu. Obecná podoba čínštiny je tzv. mandarínština.
Není však zdaleka jednotným jazykem, protože sestává z více "menších" jazyků a mnoha nářečí. Standardní formy se používá jen
ve sdělovacích prostředcích a částečně ve školách. Je založen na pekingském dialektu. Druhou nejčastější formou je Kantonština,
kterou mluví "pouze" 70 milonů lidí.Čínské písmo se zaznamenává pomocí znaků známých jako hanzi. Každý znak představuje slabiku mluvené čínštiny a zároveň má i svůj vlastní význam. Znaky původně představovaly obrázky subjektů, ale staletími se stylizovaly a dnes už se původním obrázkům skoro nepodobají. Mnohé z nich jsou navíc složeny z více jiných znaků. Čínský písmový systém není uzavřený, tedy neexistuje žádné omezení počtu jeho znaků. Nejrozsáhlejší čínské slovníky obsahují okolo 60 000 znaků včetně archaismů a znaků s nejasným významem. Počet znaků, které člověk zná, víceméně určuje podíl porozuměného textu. Znalost asi 3 tisíc znaků umožní porozumět 99% symbolů v novinách, ale teprve cca dvojnásobek potřebujete, chcete-li číst krásnou literaturu nebo technické texty.
Devanágarí pochází z písma bráhmí, ale vyvinulo se do mnohem plynulejší formy.Používá je mnoha jazyků Indie
(hindština, sanskrt). Pomocí devanágarí se zapisují především hindské posvátné knihy.
Řecké písmo (alfabeta) je nejstarším dosud používaným písmem v Evropě.
Používá se výhradně pro zápis řečtiny (a případně koptštiny), ale do různých jazyků pronikají řecká písmena prostřednictvím matematických
a fyzikálních symbolů. Písmo vzniklo kolem 9. století př.n.l. na základě fénického písma a používá se téměř v nezměněné podobě dodnes.
Na obrázku vidíte vypsaný řecký rukopis se sklonem doprava. Běžnější forma zde je však víceméně kolmé písmo.
Egyptské hieroglyfické písmo je spolu se sumersko-babylonském klínopisem nejdůležitějším písmem Blízkého Východu.
Vyvinulo se vrcholně kolem roku 3000 př.n.l. v období vlády 1. dynastie v podobě tzv. ideogramů, determinativů a fonetických znaků.
Příkladem ideogramu obrázek zuřícího krokodýla (symbolizuje zlost), papyrus = adjektivum zelený apod.
Písmo logicky příliš nevyhovovalo, tekže prošlo procesem fonetizace, která byla nezbytná pro správné zachycení jazyka bohatého
na zájmena, částice a předložky. Determinativy určovaly pojmový okruh a tím odstraňovaly mnohoznačnost zápisu (tzv. němé vysvětlující znaky).
Časová náročnost písma na psaní, nebo spíše kresbu hieroglyfů vedla ke vzniku písma hieratického (kněžského) a později démotického (lidového).
Gruzínská abeceda je velice unikátní písmový systém. Zahrnuje v sobě jak antické tak orientální vlivy.
Řekové, Íránci i různé místní kmeny díky různým vlivům vytvořili na území v Kavkazských horách na východním břehu Černého moře
velmi bohatou kulturu. Jednou z těchto zvláštností je i gruzínská abeceda, která byla ovlivněna řeckým i íránským písmem.
Na závěr jednu roztomilou zajímavost.
Je to tengwar, umělé písmo, které vytvořil spisovatel J. R. R. Tolkien pro obohacení svých literárních děl.